 |
| Štěstí přece vykládá úsměv i emoce |
Citový mozek
Emoce a pocity byly dlouhou dobu doménou zejména psychologů a teologů, méně filosofů a snad nejvíce spisovatelů a dramatiků. Afektivní neurověda, analogie kognitivní neurovědy, vzniká v posledních přibližně 15 – 20 letech. Slovníkové definice emocí a pocitů jsou velmi obsažné.
Základní emoce, které má člověk do jisté míry společné se savci, popsal Darwin: štěstí, strach, hnus, hněv, smutek. Později přibylo překvapení a pohrdání. Základní emoce jsou doprovázeny charakteristickými, transkulturálně rozeznávanými výrazy ve tváři.
Teoretický vývoj vztahu mozku a emocí postupně popisovaly Jamesova-Langova teorie, Cannonova teorie, Pribramova teorie, psychologicky pak Lane-Schwartzova hypotéza, která je analogií Piagetova vývoje kognitivních funkcí.
Za moderní neurobiologickou, evolučně podloženou teorii vysvětlující emoce a pocity je možné považovat Damasiovu teorii vycházející z činnosti homeostatického systému.
Jedním z klíčových uzlů neuronální emoční sítě je mnohostranně fungující amygdala.
Starý Claparédeův pokus prokázal existenci dvou paralelních neuronálních obvodů, vědomého a nevědomého.
Funkční zobrazovací metody prokazují distribuovanou neuronální síť jejíž funkce odpovídá emocím bez ohledu na jejich smyslovou modalitu.
V současnosti je vlivná diskutabilní Damasiova et al. hypotéza somatických markerů.
Přečtěte si víc z pokračování z odkazu v úvodu článku...!
